Komunikace jako dýchání

Můžeme spolu nemluvit, ale moc dobře spolu nejde nekomunikovat. Svým mlčením můžeme dávat najevo nezájem, nechuť nebo obavu, a zároveň i vyjadřovat svůj postoj k druhému člověku. To je způsob komunikace. Člověk je společenský tvor a potřebuje druhé lidi, aby s nimi mohl sdílet své pocity, zážitky, názory..., předáváme si informace a zkušenosti, snažíme se dorozumět. Už tolik se ale mnohdy nesnažíme toho druhého pochopit a respektovat ho.

Nicméně umění komunikovat patří k našim nejdůležitějším schopnostem. Každý v sobě máme přirozenou touhu mluvit o sobě a není nic lepšího než mít v takové chvíli někoho, kdo je dobrý posluchač. To ovšem není taková samozřejmost, jak by se mohlo zdát. Ne každý dokáže přemoct tu svoji přirozenou touhu mluvit o sobě a věnovat pozornost vypravěči, podněcovat ho zvědavými dotazy, zajímat se o něho. 

Komunikace může být velmi minimalistická. Tak třeba já, ráda pozoruji své okolí. Jednou ráno jsem nastoupila do tramvaje, posadila se a po chvíli se setkala očima se starou paní, co seděla proti mně.

I když jí muselo být možná přes osmdesát let, byla to krásná noblesní dáma a já po ní každou chvíli pokukovala, až jsme se na sebe vzájemně usmály. Když jsem na Smíchově vystoupila a podívala se na rozloučenou do okna tramvaje za usměvavou paní, v jednom a tom samém okamžiku jsme si zamávaly. Beze slov jsme si daly vědět, že jsme si jedna druhé všimly, a že to bylo milé setkání. Často si na tu paní vzpomenu a přemýšlím, co asi dělá. Naše krátké setkání a bezeslovné vyjádření sympatií mě potěšilo zároveň jako signál, že si nejsme zas až tak lhostejní, jak se často míní.

Komunikace je někdy spontánní jako dýchání a stejně jako dýchání je pro nás důležitá. Pokud tuto důležitost vnímáte i Vy, přijďte k nám na kurz Efektivní komunikace ve firmě.